Mamut v paměti
„Vítejte v Ruby Foo´s pánové. Máte prosím rezervaci? Dnes je totiž beznadějně plno," uctivě až sladce pozdravil dva hosty číšník věhlasné newyorské restaurace a párkrát zamrkal výraznými řasami. Že je to gay, bylo z jeho podmalovaných očí a tónu hlasu i pohyby úst poznat na první pohled. Působil velmi mile a vstřícně.
„Máme rezervaci na jméno Vilibald Cibetka."
„Sekundičkůůů, už to hledám, ááha, tady to máme ... ne ééééé, to je někdo jiný. Ááááá, tady se schovalo vaše uctivé jmeníčko. Ano, pan Cibetka. Pojďte za mnou, prosím."
Ian Werygh a Teodor Krispen se usadili v zadní části restaurace.
„Mohu nabídnout něco k pití? Nějaký aperitiv? Pánové jsou z Evropy, že?" zazpíval otázku číšník.
„Vy jste ale bystrý. Ano, jsme ze staré nedobré Evropy."
Krispen se snažil být alespoň částečně milý, jako gay číšník.
„Juj, vy mě uvádíte do rozpaků. Jste asi stejný přítel humoru jako já. Ale vaše jméno zní jako jméno toho zvířátka, nepletu se maličko?"
„Taky že to je správně. Můj děd byl opravdová cibetka. Ale už ho to nebavilo, tak se převtělil v člověka. To bylo před sto padesáti lety."
Číšník se plácnul do stehen a prohnul štíhlé tělo, až bylo vidět pupík s kovovým piercingem. „Vy chcete, abych se smíchy rozplakal."
Když se číšník dostatečně vysmál, naklonil se k oběma Evropanům co nejblíže. „Mohu vám nabídnout dnešní výběr Dim Sum? Je tam v sérii opravdu vynikající, vy-ni-ka-jí-cí kuře teriyaki, sečuánské vepřové knedlíčky a nebo humrovo-krevetové závitky, ze kterých se na jazyku dělá rajský zážitek."
„Výborně, dim sum miluji, dáme si rádi všechno, co jste uvedl."
Číšník vzápětí přinesl ke stolu vinný lístek. „Promiňte. Máme dnes v nabídce vynikající kalifornské víno. Nic co se dá běžně koupit v supermarketu."
Krispen rozhodil rozšafně rukama. „No samozřejmě, vemte nám lahvinku něčeho echt kvalitního. Naši večeři platí firma, tlustá bohatá firma, tak se pořádně spustíme, co říkáte?" mlasknul směrem k číšníkovi Krispen.
Číšník potěšeně zvednul palec pravé ruky na znamení správného postupu. „Nebudete litovat, pane."
Ian Werygh se cítil směřováním předchozího hovoru trochu zaskočen. Pokusil se stočit hovor jinam. „Teo, jak jste objevil tuhle báječně vypadající restauraci na Broadwayi?"
Krispen se zatvářil spiklenecky. „Doporučil mi ji jeden český herec, se kterým jsem se ale nikdy neviděl."
„Jak vám ji mohl tedy doporučit?"
„Četl jsem jeho knihu a tam se o této restauraci zmiňuje už za druhé světové války."
„Takže už asi nežije, nebo?"
„Nene, zemřel před mnoha lety."
„Jak se ten člověk jmenoval?"
Krispen se zasmál a nasadil výraz tajného agenta. „No právě, jmenoval se téměř jako vy. Jan Werich."
Werygh nechápavě kroutil hlavou.
„Werich a jeho umělecké dvojče Jiří Voskovec, vedli od druhé světové války bohatou korespondenci. V dopisech těchto dvou velikánů české kultury se objevuje téma, které my řešíme v našem výzkumu ALA. Mám tady s sebou knížku jejich dopisů, jmenuje se to Korespondence III, a přečtu vám něco ze strany 202, kde Jiří Voskovec mluví o tom, že některé zážitky si pamatuje živě i po více než čtyřiceti letech. Přečtu vám to doslovně, je to dopis z května 1973, kdy oběma bylo šedesát osm let, a Voskovec psal ten dopis v New Yorku, kousek od místa, kde teď sedíme.
„Pamatuješ na Montmartru v Paříži roku 1927 na podzim, když jsem s ohromnýma parohama v zástupech Pařížanů se marně pokoušel dohonit tu loď, co mi odvážela milku of all places do Hanoi!! Máš taky takový pocity někdy, a když to vyvstane najednou živě, tak vidíš momentky, cejtíš čuchy a slyšíš background sound effects – i barvy hlasů absolutně naturalisticky? Do nejnepatrnějších detailů, ale jenom vždycky momentka nebo dvě – nebo nanejvýš barvu a pach jediného večera nebo poledne."
Tolik dvě větičky z té stránky. Zajímavé, že to stálo za to popsat. Je vidět, že umělci jsou na záblesky z paměti obzvláště citliví."
„Teo, zkoušel jste se dívat ve svém neuronu ALA, kam až nejdále v historii sahá váš nejstarší minulý život?"
„Ano, přeci s vámi, viděli jsme tam ty záběry z roku 30. To co jsme si pouštěli v Annecy."
„A žádný záznam před tím už jste neviděl?" zlehka se vyptával Werygh své parťáka.
„Co to je za otázky? Viděl jste to přeci sám. Nic tam nebylo."
Werygh si odkašlal. „Myslím, že se pletete. Když jste s Jamiem někdy v polovině červenci odlétali ode mě z laboratoře, to bylo tehdy, jak jsme objevili záznamy minulých životů, zůstal jsem u projektoru dlouho do noci. Pouštěl jsem si na analyzátoru záznamy z minulých životů testovacího pacienta, toho jak měl Byron v Londýně. Na kopii jeho neuronu ALA je na samém začátku ještě takový minifous, mini část skoro neznatelná, vypadá to jako camfour černé barvy. Zkusil jsem na analyzátoru, který byl k projektoru napojen, upravit míru hloubky snímání. Po chvíli se tam objevili zvláštní obrazy, cukání, čáry. Nic moc, řekl bych a chtěl jsem toho nechat. Zkusil jsem hustotu, nebo jak říkáte hloubku snímání ještě o něco zesílit a najednou se tam objevil záznam z období, u něhož na projektoru nešlo zachytit žádné datum. Nebylo o co se opřít. Jedinou pomůckou mi bylo ..."
Krispen s napětím sledoval Weryghovu tvář.
„Co vám pomohlo?"
Werygh se zadíval přímo do Krispenových očí a zdálo se, že se ostýchá vyslovit, co měl v úmyslu.
„Že se tam objevil ... mamut."
„Cože, mamut? Jako že pravěk?" Teodor Krispen zkoprněl.
„Mamut na mě civěl z hluboké díry. Oči jak tenisáky. Huňatý, předimenzovaný slon na mě zíral z projektoru. Pak s sebou začal tak strašlivě cukat a troubit, že jsem měl obavy, aby na mě z toho projektoru neskočil. Ten londýnský pacient, z jehož záznamů života to bylo přehráváno, měl v tom pravěku vedle sebe další osoby. Neustále těkal pohledem z jednoho na druhého. Stálo jich tam kolem jámy asi osm. Žádní velikáni. To byl pohled, Teo, jako bych tam byl s nimi. Ale nezvláštnější byl jejich pach. Ti lidé byli cítit trochu jak nějaké zvíře."
„No tak asi se moc nemyli, to je normální. Nebo bylo to normální, předpokládám. A na vzájemné pachy si zřejmě zvykli. Co jste na tom záznamu ještě viděl."
„Strašlivou scénu umlácení toho mamuta. Vydržel jsem se na to dívat jen pár vteřin, to byl horor. Krev stříkala kolem dokola a ten mamutí ryk, to rvalo uši."
„Proč jste nám o těch prehistorických minulých životech neřekl v Annecy, Iane?"
„Protože jsem si pro sebe nedokázal odpovědět na jednu otázku. Jak to, že současný život se ukazuje v neuronu ALA v jednom rozlišení, dále pak minulé životy do začátku našeho letopočtu v druhém rozlišení a to co bylo před naším letopočtem je ve třetím typu rozlišení. Je to snad ... nebo má to snad ... "
Dokončení příběhu naleznete v knize VŠECHNY VAŠE ŽIVOTY